V Údolí smrti

Zase něco ze Států. Už je to skoro dva roky starý, ale dobrý. Pár fotek z Údolí smrti, tentokrát jsme pouze projížděli a udělali pár zastávek, protože tam je vedro na chcípnutí. Však se to taky jmenuje Údolí smrti, tak co už. 

obr.: u vjezdu do národního parku. Chvíli po nás tam přijel nějaký Amík v mustangovi a pořídil si podobnou fotku. 

obr.:  solné jezírko Bad water. Voda je příšerně slaná, tudíž nepitná, od toho ten název. A je to jedno z nejnižších míst na Zemi, 86 metrů pod úrovní moře. 

obr.: Zabriskie point, jedno z nejfotografovanějších míst národního parku, protože je snadno přístupné po silnici. Pojmenované po Ch. B. Zabriskiem, jeho společnost v Údolí smrti na začátku dvacátého století (než z místa stal národní park) těžila borax. 

obr.: stačí stisknout spoušť ve správnou chvíli a i malé povyskočení vypadá jak z Matrixu. 

obr.: jedno z nemnoha míst, kde se můžete ubytovat a něco si nakoupit. Koupili jsme si tu zmrzlinu, co jiného v tom vedru. Měli tam taky dobrá trička s kostrami na kole a nápisy Bike Death Valley. 

obr.: můj pouštní autoportrét. Chvíli jsem si kvůli tomu musel hrát s foťákem, ale myslím, že se to vyplatilo. 

obr.: jediná benzínka, na kterou jsme narazili, fakt stylová. Cena nebyla nejlepší, ale jak v těchto končinách máte méně než třetinu nádrže, můžete zvolna začínat panikařit, takže jsme neváhali. 

obr.: další ukázka, jak umím ve správnou chvíli stisknout spoušť :)

obr.: možná někomu přijdou tyhle kopce nudný, ale já od nich nemohl odtrhnout oči. 

Špína korejského šoubyznysu - případ Tablo

Než se podíváme na to, co se stalo Tablovi, tak malý úvod do korejského šoubizu. Zaprvé je nutný si uvědomit, že je to občas pěkný svinstvo. Buď to táhnete přes postel a někdo to na vás potom vytáhne, nebo naštvete někoho, koho jste neměli a oni pak zveřejní vaše sexuální hrátky, doklady o potratu a k tomu přihodí váš pas, aby bylo jasné, že jde opravdu o vás. Další možností, jak si udělat ze života peklo, je dostat se do sporu s tzv. netizens. Kdo to je? Zjednodušeně obyvatel internetu. Korea je jednou z nejvíc prosíťovaných zemí na světě a pro lidi, kteří tráví většinu času na netu, se vžilo označení netizen. Korejský net je na druhou stranu dost cenzurovaný a do diskuzních fór se musíte přihlásit pod svým pravým jménem a třeba na youtube video z Koreje nenahrajete. Netizens nejsou vždy jen na straně zla, občas se dokáží postavit za někoho, kdo to potřebuje (případ blogera Minervy), ale mnohem častěji jejich pomluvy dokáží udělat známým lidem ze života peklo a dohnat spoustu lidí k sebevraždě.

Co se vlastně stalo Tablovi? Tablo studoval na univerzitě Stanford dvojobor Anglická literatura a Kreativní psaní a se samýma áčkama získal za tři a půl roku bakalářský a magisterský titul. V polovině roku 2010 ale na Naveru (oblíbený korejský server) vznikla skupina tvrdící, že je to nesmysl a že to nemohl stihnout.

„Jsem ten typ, co má rád konspirační teorie, takže jsem se tomu ze začátku smál.“


Skupina ale rychle získávala nové členy a najednou jich měla stotřicet tisíc a celá záležitost se dostala na přední stránky novin.

„Myslel jsem, že tomu nikdo nebude věnovat pozornost, protože ty pomluvy jsou absurdní.“ „Trvalo mi pět šest let, než mě lidé začali brát a mít rádi, ale to všechno jsem ztratil za méně než den.“

Hon na čarodějnice se samozřejmě neomezoval pouze na něho.

„Na internet se nějak dostala naše adresa a můj bratr dostal asi deset výhružných telefonátů.“

Tablo na tyto pomluvy reagoval zveřejněním svého transkriptu a dalších dokumentů online, ale to nárůst jeho odpůrců nezastavilo, spíše naopak.

„Snažil jsem se dokázat svou pravdu, ale překvapivě se to ukázalo jako dost obtížná záležitost. A každý, kdo se mi snažil pomoci, byl napadán podobně jako já.“

Takže se Tablo na konci léta vydal i se štábem MBC přímo na Stanford, aby dokázal svou pravdu.

„Abych byl upřímný, tak je mi to celé nesmírně trapné. Tihle lidé mě znají jako studenta a teď se vracet po osmi letech s touhle záležitostí je vážně nedůstojné. Pokaždé, když zveřejním transkript, lidé mě podezřívají ještě víc. Moje rodiče, bratr, manželka a dcera jsou všichni terčem veřejné kritiky.“

„Ty internetové pomluvy tvrdí, že všechny moje doklady a celé moje studium na Stanfordu jsou podvod. Postupně se obvinění rozšířila, že prý celá má rodina je podvod, že jsem někomu ukradl identitu a žil život někoho jiného atd. Nakonec zpochybňovali celou mou existenci. Některé z těch obvinění jsou dokonce založené na věcech, které jsem nikdy neřekl. Celé je to teď velmi matoucí.“ 

O části netizens se Tablo vyjadřuje dost skepticky a zkušenosti mu dávají za pravdu.

„Popravdě, i když jsem zajel na Stanford, setkal se s lidmi, udělal několik rozhovorů a všechno, stejně tu budou lidi, kteří mi nechtějí věřit a budou mě pomlouvat. Není to tak, že by mi nemohli uvěřit, ale oni mi prostě nechtějí věřit.“

Novinářka Sung, která o případu psala pro korejské noviny JoongAng Daily, k tomu dodává:

„Tablův případ je úzce spjatý s v Koreji silně zakořeněným posuzováním lidí podle jejich vzdělání. Myslím, že Tablo zmiňoval Stanford docela často, pokaždé když byl v televizi, a proto mu mnoho netizenů začala závidět.“


Thomas Black, starající se o záznamy na Stanfordu, který v dokumentu dokazuje pravost Tablem předložených dokumentů, k tomu přidává: „Myslím, že to je celé proto, že to lidé prostě nedokázali pochopit. Nejspíš si říkají, jak je možné, že se s takovým vzděláním věnuje hiphopu?“

Skupina nevěřících se dokonce snažila zabránit vysílání dvoudílného dokumentu, který byl o cestě na Stanford natočen. Soud ale jejich žádost zamítl a prvního října se vysílalo „Tablo Goes to Stanford", o týden později "Tablo and South Korea Online“. Části dokumentů jsou na youtube. Přestože v dokumentu dosvědčovala Tablova tvrzení řada profesorů, spolužáků a dalších osob, spousta netizens jim odmítla věřit a internetová skupina se přiblížila dvěma stům tisícům členům.

V té době už byla do celé záležitosti zapojena korejská policie. Vyžádala si ze Stanfordu dokumenty a 9. října oficiálně potvrdila, že Tablo absolvoval Stanford a získal bakalářský a magisterský titul. V tomto okamžiku se nám to zajímavě obrací.

Korejská policie poté vydala ve spolupráci s Interpolem mezinárodní zatykač na člověka skrývajícího se pod jménem whatbecomes, který stál na začátku celé aféry. Whatbecomes byl zadržen a ukázalo se, že je to 57letý Američan Kim Eung korejského původu žijící ve Spojených státech. Dalších dvacet dva členů skupiny dostalo od Tabla předvolání k soudu za pomluvy. Na základě výsledků policejního vyšetřování a dalšího odhalení, že whatbecomes užil při zakládání skupiny na Naveru občanku svého kamaráda (což je porušení podmínek Naveru), zavřel a smazal Naver diskuzní skupinu.

„Nejde mi o to, abych obnovil svou reputaci. O co mi opravdu jde, je aby se už nikdo nestal obětí kombinace zášti a internetové anonymity.“


Aby to nevypadalo jako šťastný konec, tak nevěřící si založili stejnou skupinu jen s pořadovou číslovkou dvě, a rychle nabrali přes třicet tisíc členů. Vítejte v Koreji!

Z čeho se ale už teď můžeme těšit, je Tablovo první solové album, které vyšlo loni a je především odrazem toho, čím vším si prošel. Je nesmírně depresivní (pokud si vyhledáte anglické překlady textů), ale zároveň neskutečně krásné. Tady jsou dvě ukázky, které doporučuji.

Úvodní píseň 집 (Home) s hostující zpěvačkou I So-ra, v rámci jejíž talkshow Second proposal byla živě zahrána.

Druhou písní je 고마운 숨 (Thanks, Your Breath) s hostujícím raperem Yankee a známým korejským hercem Bong Tae-gyuem. Toho můžete znát hlavně ze střeštěných komedií jako je See you after school.

"Napsal jsem skoro takový tok myšlenek o důvodech, proč musím žít, proč chci vstát každé další ráno. Co mi došlo, byla skutečnost, že většina lidí by ty důvody považovala za triviální. Možná že štěstí je ukryto v drobnostech, které nás obklopují. A všechno, co potřebuje k překonání našich těžkostí je také kolem nás. Na této písní se podíleli herec Pong Tä-gju a Yankie, který při mně stál po celou moji kariéru. To oni mě utěšovali v mých nejtěžších chvílích. A já zase je. Díky tomuto přátelství jsme překonali spoustu překážek. Skutečnost, že jsou součástí této písně, jí pro mě dělá tak důležitou."

Tablo - mluvčí jedné generace

Pokud někdo neví, kdo je Tablo (vlastním jménem I Son-ung), a takových se asi většina, tak Tablo je frontman hiphopového tria Epik High, mé nejoblíbenější korejské kapely. Ale hlavně je to nesmírně zajímavý člověk, okolo kterého se toho dost děje a jehož hudba si zaslouží rozhodně pozornost. Jeho poslední desce a co jí předcházelo se bude věnovat další příspěvek, dnes je to spíše jeho pohled na život v Koreji, na problémy s cenzurou a životní osudy. 

O vztahu k hiphopu:

"Nechtěl jsem dostat hip hop do mainstreamu. Hip hop je moje osobní záležitost. Miluji ho. Je to hudba, která mě nutí přemýšlet. Prostě jsem dělal to, co mám rád a úspěch přišel sám."

"Hudba Epik High je hodně upřímná. Což není v zahraničí nic zvláštního. Ale v Koreji je pro umělce velký problém mluvit otevřeně o různých tématech. A podle mě by hudba měla otevírat témata."

O K-popu: 

"Není to tak, že bych nenáviděl kpop, občas si ho s chutí poslechnu. Ale já sám bych ho nedokázal dělat. Já takhle nežiju. Možná pro mou ženu nebo přátele dokážu být srdečný, ale jinak takový spíše nejsem."

O začátcích: 

"Moje první album Map of the human soul jako by vůbec nebylo. Myslím, že to bylo snad první hiphopové album, které vyšlo v rámci mainstreamu a lidé na to nebyli připraveni. Na té desce nebyly žádné zamilované písně. Všechny jsou o tom, čím v životě procházíme a to nikdo nečekal."

"Druhé album High society bylo o všech členech společnosti. O lidech, na kterých nikomu nezáleží. A zase jsme měli potíže s cenzurou. Lidé si říkali, co jsou zač a proč dělají takovou hudbu. A zase nezaznamenalo žádný velký ohlas."

"Před třetí deskou Swan songs jsem se dostal do televizního sitcomu a měl jsem vlastní pořad v radiu. Pak vyšla deska se stejnou hudbou a tématy jako ty přechozí, ale měla obrovský úspěch."

O cenzuře: 

"Někdy si říkám, že mě cenzoři prostě nemají rádi. Myslím to vážně. Když se dívám na důvody, proč jsou mé písně cenzurovány a porovnám to s okolím, další kapely za to samé cenzurovány nejsou. U některých písní rozumím důvodům, proč tomu tak je. Jsou o politice a tabuizovaných sociálních problémech a to chápu. Ale častokrát je to úplný nesmysl."

"Nejvíce cenzurované bylo naše čtvrté album Remapping the Human Soul. To bylo to album s písněmi Fan a Love love love. Ale na druhou stranu to bylo naše komerčně nejúspěšnější deska. Vydali jsme singl Love love love a všichni se soustředili na tuhle píseň. A přitom zapomněli, že zbytek desky je o věcech, o kterých bych neměl mluvit. Zafungovalo to, protože když nás potom cenzurovali, tak se všechny děcka ozývala, proč jsme cenzurováni a co je na tom albu špatného. Takže potom začali opravdu poslouchat naše texty."

"Vlastně jsem za tu cenzuru opravdu vděčný, protože je to nejlepší reklama, jakou jsme mohli dostat. Tak nějak ze mě tím udělali někoho výjimečného. Pro mě jsou moje písně normální věc, já takhle přemýšlím, píšu takhle texty a vydávám takový desky. Takže když mě vláda za to cenzuruje nebo se k tomu vyjadřuje, tak z toho dělají výjimečnou věc."

Videoklip Breakdown pro jeho násilnost odmítly některé jihokorejské televize vysílat. Několik písní bylo zakázáno v rádiích pro kritiku vzdělávacího systému, náboženství a cenzury.

O studiu na Stanfordu (o skandálu příště): 

"Po pravdě ani nevím, proč jsem byl na Stanfordu. Nejspíš  jsem tam byl jen proto, abych potěšil rodiče. Nešel jsem tam s tím, jak bude úžasný absolvovat tuhle školu a pak se vrátím a změním svět. Mám jen rád psaní a rodiče mě donutili tam jít. Nemohl jsem to tam vystát, což není nic proti Stanfordu. Je to skvělá škola, ale prostě není pro mě. Když jsem se tam dostal, snažil jsem se přijít na způsob, jak co nejrychleji vypadnout. Prostě jsem nasbíral dost kreditů a bakalářský a magisterský program jsem dokončil za tři a půl roku. Bylo to o tom, že mě buď vyhodí, nebo to musím rychle absolvovat."

O rodičích: 

"Když první album nemělo žádný úspěch, rodiče na to reagovali způsobem: my ti to říkali. Měls jít na práva. Povídám jim na to, že já jsem spíše ten typ, co porušuje zákon. Proč bych šel na práva? Nedávalo mi to žádný smysl. Pak jsem o tom začal přemýšlet, protože druhé album pohořelo taky a začal jsem si říkat, že s hudbou to možná nepůjde. Řekl jsem si, že to nakonec s tím právem zkusím a připravoval jsme se na přijímačky a tehdy vyšlo naše třetí album. Takže jsem okamžitě zahodil učebnice a rozhodl se zůstat ve studiu."

O depresích: 

"Nevím, jestli někdy překonám svoje deprese. Je to součástí mého života. Takže to není tak špatný, nejsem žádný šílenec. Podle mě každý v současný společnosti trpí nějakými depresemi. Dívám se okolo sebe a vidím lidi, co potřebují terapii. Ale jít na ni není v Koreji normální, protože okolí vás bude mít za blázna. Když zajdete ke psychiatrovi, hned dostanete nálepku šílence. Takže si lidé odmítají přiznat své deprese. Mladí, už teď ale myslí jinak. Vidí to jinak i než moje generace. Korea se mění strašně rychle a přizpůsobuje se okolí. Když jen před pár lety někdo zmínil, že trpí depresí, lidé by reagovali způsobem: pane bože, ten má fakt problémy. Teď už je přijatelné. Lidé o tom mluví a není jim to jedno."

O Hongdä: 

"Skvělá věc na Hongdä (zábavní čtvrť v Soulu) je, že je tam hodně pouliční umělců. B-boys tancují v parku, hodně se tu dělá freestyle, taky je tu dost klubů, kde lze vystoupit. Ale smutné na Hongdä je, že se všechno mění. Děje se to, že cokoliv vydělává peníze, se hned rozšíří. Takže majitelé klubů mění své prostory na cokoliv, co jim vydělá. A to je vážně depresivní, protože je hodně nezávislých umělců."

obr.: pouliční kapela na Hongdä.

O turné po USA 2009: 

"Nikdy mě nenapadlo, že budu ve Státech vystupovat. Ale když jsem se tam dostal, myslel jsem, že tam nejspíš bude plno Korejců. Ale byl jsem překvapený, že tomu tak nebylo. Byla tam spousta Američianů, Hispánců a dalších a oni se mnou zpívali moje písně, což mě trošku vyděsilo, protože jsem vůbec netušil, jak moc lidí poslouchá mou hudbu. Já žiju v Koreji, nejezdím moc mimo zemi, nesetkávám se často s mými posluchači, takže vlastně moc nevím, kolik lidi mě poslouchá. Netušil jsem, že mě poslouchají po celém světě. A když mi to došlo, tak jsem začal pochybovat, jestli jsem na to dost dobrý, abych v tom pokračoval. Ale jsem za to vděčný, že lidi z celého světa, kteří mě nevídají v televizi, mají z nějaké podivného důvodu rádi mou hudbu."

obr.: fanoušci korejského filmu určitě poznávají film Welcome to Dongmakgol. Uprostřed je Kang Hje-džong, Tablova manželka. 

O výchově dítěte: 

"Chci, aby moje dítě milovalo to, co dělám, což je hiphop. Je mou součástí, aby mi rozumělo, musí rozumět i jemu. Na druhou stranu nedávám hiphopu přednost před dalšími žánry. Chci aby se zajímalo o hiphop, malířství, rock, architekturu, chci pro své dítě celý svět."

O budoucnosti: 




"Dj Tukutz je teď na vojně. Dva roky jsou dlouhá doba, když o tom přemýšlíš tak přemýšlíš, ale taky je dost krátká doba, když to bereš jako přípravu na něco velkýho. Teď se nejspíš budu soustředit na to, že náš návrat proběhne ve fakt velkým měřítku.

"Přemýšlel jsem o tom, jak dlouho můžu dělat hiphop, a nedokážu si sám sebe představit rapovat ve čtyřiceti. Prostě si sám takhle nedokážu představit. Lidi jako Jay-Z, ten může, dokáže to. Takže dokud si to v hlavě nepředělám tak, že si to dokážu představit, tak pokračovat nebudu. Přijde mi, že na mě stárnutí nepůsobí moc dobře."